Tokio a Kjóto - dvě hlavní města Japonska

Když jsme se vydali na náš výlet do Japonska, měli jsme na podzim poslední týden dovolené. Stáli jsme před rozhodnutím, jestli vzít levnou letenku za 9800 Kč nebo nechat být. Jenže jsme si řekli, kdy jindy budeme mít příležitost se sem podívat? Já malé dítě, kamarádka nemocnou maminku, Lojzek kontokorent v limitu:-). Tak jsme si řekli: podíváme se aspoň na hlavní města Tokio a Kjóto. Když se zadaří a dostaneme se do Japonska někdy v budoucnu, můžeme zase na jiná místa. Kdyby člověk donekonečna čekal na ideální stav, kdy má s kým jet, má na to několik týdnů a ještě naducaný účet penězi, to by se teda načekal.

Let nad Sibiří přes Šanghaj

Vyrazili jsme s China Eastern přímou linkou z Prahy do Šanghaje. Letí se celou dobu nad ruskou Sibiří přes noc. Je zážitek vidět tu nekonečnou tmu a jen sem tam je pár světýlek rozptýlených vesniček. Přestup v Šanghaji byl jen pár hodin, i tak nás zaskočilo, že po ránu vůbec nešlo vidět ve smogu a vlhku od moře slunce, i když telefon hlásil slunečné počasí. Slunce tady za plného smogu vidí jen jako světlé kolečko v zažloutlé páře. Pokračovali jsme najednou o poznání lepším letadlem a o dvě třídy lepším jídlem směr Tokio. V letadle s námi byla česká studentka, která nám vykládala, že na studia do Japonska letí už podruhé a že budeme žasnout nad čistotou a bezpečnostní města. 

Čistota a toaleta jako kulturní zážitek

A fakt. Japonsko je neskutečně čistou zemí. Jelikož je tu hodně lidí na malé ploše, hlavně v Tokiu, které je 40 milionovou aglomerací, nenajdete tu smítko. I podlahy ve vlacích a metru jsou neskutečně čisté. Nemluvě o toaletách, které jsou přímo kulturním zážitkem. Všechny jsou elektricky vyhřívané a můžete si nastavit oplach různé intenzity i s hudbou. Na záchody třeba v ubytování se dokonce přezouvá. Přezouváte se v domě a ještě podruhé se přezouváte na záchod. Mazec. Ale zpátky k Tokiu.

Cesta z letiště Narita

Z letiště Narita, které je asi 70 km vzdálené, jsme jeli hodinku vlakem Keisei line na nádraží Asakusa. Už cestou se člověk pokochá typickou japonskou krajinou a je natěšený. Čtvrť Asakusa je jedním z center Tokia, kde je spousta památek, jako chrám Sensó Ji nebo celkem zánovní věž Tokio Sky Tree. Bydleli jsme u borce kousek od nádraží, který tu má outdoorový shop Japonica Lodge a od 18:00 funguje vzadu v kumbálu hostel, kdy spíte ve stanu, karimatce a spacáku na dřevěné konstrukci. Koncept se jmenuje Urban Camping a je to fakt sranda. Hlavně člověk spí za super peníze na dokonalé adrese. Dokonce tam měl separé dámské a pánské WC a sprchy. V Japonsku je funkčnost a úspornost nade vše. 

Jak na jet lag? Japonský čaj!

Borec měl vzadu obchůdek a posezení s japonským čajem, sám si kultivoval několik druhů domácích kombuch, které jsme vzhledem k jet lagu rádi ochutnali. V Japonsku si s krutým 9 hodinovým časovým posunem tím nejhorším směrem - pozadu - nedělejte zas takové starosti. Na každém rohu je k mání velmi silný zelený čaj bez cukru, který nás nakopl a jeli jsme na něm prakticky celou dobu. Jen jsme měnili odrůdy a sem tam si koupili ledový čaj i slazený nebo různé mixy tropického ovoce v parádních džusech. Ty nebyly zdaleka tak sprostě sladké jako naše nápoje. Nápojové automaty jsou úplně všude, i u sloupu elektrického vedení u jinak prázdné silnice, dokonce i v džungli u posledního elektrického vedení před totální divočinou. Ale nebudu předbíhat na Okinawu. Zpátky do měst. Zkrátka v noci jsme skoro nespali, protože jsme měli náš den a přes den jsme pili vynikající zelený čaj kvality a lahodné chuti, kterou tady vůbec neznáme. Však taky potom nám v po návratu do Evropy vše, co nese na obalu slovo ledový čaj, přijde jako neskutečný přeslazený chemický nesmysl, který nemá s čajem nic společného. 

Asakusa a budhistické svatyně

Večer jsme vyrazili do ulic města. Opravdu se tu člověk cítí neskutečně bezpečně. Napřed jsme se stavili na vyhlídku zdarma do informačního centra Asakusy, odkud je krásný výhled na Asakusa Shopping Street  plnou stánků se suvenýry. Začíná mohutnou bránou s lampami Kaminarimon Gate a končí areálem s pagodami, parkem s buddhy a svatyní bohyně milosrdenství Sensó Ji. Tady jsme se procházeli dlouho. Moc se nám líbily lampy na zemi, svatý klid v centru velkoměsta. Sem tam se ozval deštík. Ocenili jsme, že nedaleko byla krytá ulice, kde bylo jedno bistro za druhým. Tam jsme si dali večeři a také jsme objevili báječnou věc: půjčovací průhledné deštníky. Ty byly opřené třeba na zastávce, na veřejné toaletě. Jakmile začně poprchat, můžete si jej půjčit a po dešti jej zase někde někomu jinému necháte. Všimněte si jich na fotkách. Na nedalekou svítící vyhlídkovou věž Tokyo Sky Tree 634 m (nejvyšší věž světa a druhá nejvyšší budova světa po Burj Khalifě, pokud teda nikdo nepostavil nic vyššího, protože se každý předhání s výškou) jsme nakonec nešli, protože její vrchol byl v deštovém mraku a stejně bychom nic kloudného neviděli. Tak jsme ušetřili čas i nějaký ten jen. 

Herní čtvrť Akihabara

Kdo je příznivcem manga, her a blikajícího moderního Tokia, měl by jako my v pátek večer vyrazit do herní čtvrti Akihabara. Je kousek metrem od Asakusy a je to úplně jiný svět. Ulice narvané Japonci jdoucími z práce za zábavou. Nejen na ulici, ale i v metru je neskutečná uniformita lidí. Všichni jsou jako přes kopírák, působí jako by stále byli ve školní uniformě - černé kalhoty, bílá košile. Jsme překvapeni, jak málo turistů tu je. Málokdy vidíme Evropana. Čekali jsme, že Tokio bude typickou globální směsicí lidí všech barev a národností a zatím je víc japonské, než jsme čekali. V herní čtvrti i v době mobilních her stále platí, že si lidé sednou k automatu a nahází tam po práci peníze a poté se svorně opijí a vesele se potácejí městem na metro domů. Tak jsme viděli jejich pátek my. Kolem půlnoci jsme došli na stále otevřené ubytování. Přitom byla noc a šoupací skleněný vchod/výloha byly přímo na ulici. Přesto se nikdo z ubytovaných nezaobýval zamykáním.

Budhismus a saké

Asi ve dvě ráno se vraceli poslední připití veselí spolubydlící. Mně se spát nechtělo, páč jsem měla jet lag. Přikodrcal se úplně sťatý týpek z Tajwanu a ukázal mi asi dvoumetrový cik cak poskládaný papír s mnoha kaligrafií vyvedenými znaky. Byly to budhistické poutní kredenciály. Vysvětlil mi, že pro něj je efektivní vykonat pouť právě v Tokiu, protože nemusí chodit x-desítek kilometrů někde po horách a zvládne během jednoho dne navštívit mnoho svatyní. Paní mu tam potvrdí papíry o vykonání pouti a na konci si dá saké. Vyprávěl mi, jak má strašně rád saké a že potřebuje požehnání pro studia, protože se mu moc učit nechce a také pro nehynoucí lásku své dívky, protože se mu nechce hubnout. Když jsem viděla, kolik toho obešel, byl teda borec dost pod obraz:-). Inu každé náboženství má své výzvy. 

Sumida River a Hamarikjú Gardens

Bydleli jsme hned u řeky Sumida. Naproti byla výšková budova zlaté barvy s bílou "pěnou" na střeše. Sídlo pivařské společnosti Asahi hned přes řeku naproti domu, kde jsme nocovali. Na řece na naší straně je molo Tokyo Cruise (místní tomu říkají water bus) a je možné se tu svézt za mrzký peníz do 35 minut vzdálených Hamarikjú zahrad v ústí řeky do Tokijského zálivu. Zahrady v nádherném prostředí rybníčků a čajových pavilonů tu byly založeny už v období Edo (kdy Tokio ještě nebylo hlavní město) z 17. století. Prohlédli jsme si každý kout. Jsou tu 300 let staré borovice. V čajových paviloncích opravdu seděli lidé na zemi s miskami čaje v kimonech. A za nimi se tyčily mrakodrapy. Také jsme tu viděli spoustu fotografů květin a důchodců, kteří tu četli nebo si malovali krajinky. Tento kontrast klidu a přírody vs mrakodrapů se mi v Tokiu moc líbil. Byla sobota a byl prakticky nulový provoz aut. Vůbec nesmrděly silnice jako u nás ve městech od výfukových plynů. Hybridy a elektromotory jsou tu mnohem běžnější než v Evropě, ale neděláme si iluze, že všední den vypadá dost jinak.

Zpátky se lodí už nedá a je třeba jít na metro. Měli jsme dvoudenní lístky na Tokyo Metro. Napřed jsme vlezli do jiného metra - na to pozor. Jezdí tu několik vlakových společností a jsou tu dvě metra. Ale to nic, oni pánové u turniketů vysvětlí, že jste vedle a zmýlíte se jen jednou. Pak už člověk dává pozor, do jaké díry leze. Cestou na správnou Ginza Line/Shimbashi station jsme se ještě stavili do mrakodrapu Caretta Shiodome. Jde vyjet výtahem až nahoru a z restaurace se zdarma podívat na super vyhlídku na Hamarikju Gardens shora a také na Tokijský záliv.

Shibuya a Meiji Shrine

Odpoledne jsme se nazásobili parádním jídlem v metru, kde se dá jít přes pulty plné různých jídel s sebou. Je tu nekonečný výběr salátů, sushi rolek, špízků, polévek, zkrátka si namixujete do krabiček na váhu co hrdlo ráčí a je s jídlem na celý den až do večeře vystaráno. Člověk nemusí několikrát denně vysedávat v restauracích a může si prohlížet město nebo si někde zevlovat v parku. Tady je normální jíst z krabiček bento všude možně. Metrem jsme se přesunuli do  jiného centra Tokia - Shibuya. Nejenže tu je slavný všesměrná křižovatka, ale je tu také velká oáza klidu - park se svatyněmi Meiji Shrine. Komplex pochází z počátku 20. století. Byl vybudován po smrti císaře, který je otcem moderního Japonska a zemřel v roce 1912. Zavedl reformy Meiji, aby se Japonsko více přiblížilo západnímu světu a průmyslu. Pak bylo vše vybombardováno během 2. světové války a obnoveno v roce 1958. Je tu velký park s mnoha bránami, stromem přání, chrámy, zahradou. Má rozlohu 70 ha. Cestou do útrob parku míjíme na sobě naskládané sudy saké. Sem se vodí všechny státnické návštěvy Japonska. 

Shinkansenem do Kjóta

Později odpoledne jsme jeli metrem do středu města na obrovské nádraží Tokyo Station. Tam jsme si koupili lístky na nejbližší Shinkansen do Kjóta. Řekli jsme si: když už tak už a vzali ten nejdražší a nejmodernější kousek - soupravu Nozomi A700. Tyto rychlovlaky jezdí co 20 minut. Vzdálenost 513km jsme urazili za 2:15 minut včetně několika zastávek. Ani nevíme jak, a byli jsme tam. Rychlovka. Výhoda byla, že soupravy mají 3 sedadla vedle sebe, tak jsme seděli pospolu. 

V Kjótu jsme jeli na hostel se ubytovat a vyrazili jsme jen v jeho okolí na večeři do restaurace, kde si člověk věci na grilu připravuje sám. Gril s ohněm je uprostřed stolu. 

Jak zachránilo USA Kjóto před atomovou bombou

Ráno jsme věděli, že nás čeká pořádná porce chození po památkách, protože Kjóto je jimi doslova obsypané. Je to bývalé hlavní město Japonska až do poloviny 19. století. Přežilo 2. světovou válku bez úhony. Nejprve nebylo vůbec bombardováno a poté na ně měla být svržena jedna z atomových bomb. Proslýchá se, že samotný Ministr války USA Henry Stimson osobně zachránil Kjóto a tento obhromný kulturní klenot se zachovat do dnešní doby v původní podobě. Osobně prý přesvědčil Trumana, aby Kjóto vyškrtl ze seznamu míst, kam má být svržena atomová bomba a místo toho se doslova pár dnů předtím rozhodlo, že místo Kjóta to padne na Nagasaki. Kjóto má stovky chrámů, hradů, má 17 položek na seznamu UNESCO. 

Zlatý pavilon s ostatky Buddhy a Stříbrný pavilon

Těžko bylo vybrat z nekonečného množství památek něco na dva dny. Četla jsem studovala a nakonec vybrala severní část města. Kjóto mi přišlo o poznání uvolněnější a míň sešněrované než Tokio. Koupili jsme celodenní lístky na dopravu a vyrazili autobusem okružní linky směr Zlatý pavilon. Když jsme viděli mlžný vstup do areálu chrámu Zlatého pavilonu, hned jsem si řekla: tak toto je fakt cestovatelské porno. V duchu totálního předráždnění smyslů se to neslo celý den. Místy už se mozek bránil a křičel: už dost. Já už toho víc nestíhám pojmout. Je to stejné, jako když jste v Pradu, Louvre nebo Ermitáži. Těch uměleckých děl a výzdoby je tak moc, že to prostě smysly ani nestačí všechno pod pár hodinách vnímat. To je Kjóto. Je tu toho k vidění neskutečně moc. Krásné chrámy, chodníčky, zenové zahrady, vodní prvky, příroda, mniši, čajovny, stánky, moc moc moc. Překvapilo mě nízké vstupné a hodně muziky, kterou za to návštěvník dostane. Ačkoliv byl Zlatý pavilon Kinkakudži původně obydlím pro šóguna z roku 1397, byl později přeměněn na zenový chrám pokrytý plátky čistého zlata a po vypálení psychicky narušeným mnichem (o tom je knížka Zlatý pavilon) obnoven v roce 1955. 

Autobusem jsme přejeli na severovýchod města ke Stříbrnému pavilonu Ginkakudži. Tady to bylo ještě lepší - uličky s dřevenými domky, zenová zahrada, kde zrovna děda tvořil dekor ze štěrkopísku a vůbec tu šla vidět velká zaměstnanost důchodců. Ti usměrňovali proud návštěvníků, zametali listí na mechu v lese, zkrátka kdeco, aby byli nějak platní společnosti. Stříbrný pavilon vybudoval v roce 1474 vnuk šöguna, který postavil Zlatý pavilon. Je dřevěný a není pokrytý stříbrem. Vysoká "bábovička" v kamenné zahradě symbolizuje horu Fuji. 

Philosophers Path - Stezka Filozofů

Když jsme vyšli s areálu Stříbrného pavilonu, viděli jsme značenou stezku filozofů. I vydali jsme se po ní pěšky. Vedla pěkným okrajem města, kde na jedné straně byl potok, les, v něm každých pár metrů tu chrám, tu socha, tu oltáříček, no Japonsko jako z obrázku. A člověk si skutečně rozjímal, protože tu už nebylo mnoho lidí. Je to x kilometrů, naprostý relax. Mohli jsme si kamkoliv zajít prohlédnout si detaily v lese. Byly tu i rozmístěné lesní záchody, které měly také vyhřívaná prkénka a sem tam byl hřbitov. Končí 2 km daleko u chrámu Nanzendži z roku 1291. Cesta je pojmenována po filozofovi Nišida Kitarovi, který tudy chodil na univerzitu. Procházeli jsme také pod akvaduktem, který je z období Meidži a přiváděl vodu do vodní elektrárny. 

Večer tam, kde se paří: Gion a Pontocho 

S už dost kilometry v nohou ještě sejdeme do centra města užít si večerní dřevěné uličky. Jsou u řeky Kamo. Z jedné strany je čtvrť Gion s gejšami a maiko, kolem chrámu Yasaka a u mostu Tatsumi. Další je kousek přes řeku. Uličky jsou ještě užší, plné butikových restaurací, no jako ze samurajského filmu. Jsme v Pontocho Alley. Atmosféra večer je bezvadná. Je tu hodně mladých lidí. Jsou tu podniky od ultra drahých servírujících kóbské hovězí po normální studentské podniky, kde jsme v tureckém sedu skončili my. Tady to nemělo chybu. Když se tak dívám, nevypadá to ve výčtu, že jsme toho v Kjótu stihli přehršel, ale řeknu vám, že to bohatě stačilo. Byla jsem fakt přesycená a nesmírně nabitá vjemy. On jeden areál pavilonu zabere několik hodin a stezka filozofů nám zabrala celé odpoledne až do večera. Však za čím se honit. Chtěli jsme si tradiční Japonsko užít v reálném čase. Zastavit se, když je třeba a mávnout rukou nad honěním se od jednoho k druhému. Večerní uličky se nám líbily moc.

Na letiště do Ósaky na umělý ostrov Kansai

Další den nás čekal přelet na Okinawu. Ten byl s místní nízkonákladovou aerolinkou Peach ze 100 km vzdáleného letiště Kansai. Je to mezinárodní letiště pro blízkou Ósaku a na pevninu se jaksi nevlezlo. Leží na uměle vybudovaném ostrově na přelomu 80. a 90. let 20. stol. a s pevnivou je spojuje 5 km mořský most. Letiště má 4x2,5km a museli to sem všechno navozit čluny a zasypat mořské dno, které tady má hloubku 20m. Japonci dokončili stavbu o 300000m2 za tři roky. Jde o jeden ze současných architektonických/stavebních divů světa. Na letiště jsme se dostali z Kjóta přímým autobusem. Letiště je od města asi 100 km. A o Okinawě v následujícím článku.

Za kolik do Japonska a kde co zařídit

Pokud si zařizujete cestu do Japonska a chcete se podívat na ceny a linky s informacemi, kde co za kolik zařídit, vše jsem dala do článku: Jde zvládnout Japonsko bez cestovky a kolik to stojí. Celá cesta nás se vším všudy i s návštěvou Okinawy a všemi přejezdy, jídlem, letenkami, ubytováním a vstupy stála 26 000 Kč. https://www.hanamachalova.cz/clanek-jde-zvladnout-japonsko-bez-cestovky-a-kolik-to-stoji/