Potštát sudetská perla, která se po válce stala „pahýlem“

Neotřelý turistický cíl s pohnutou historií

Dnes dostanete tip na neotřelý turistický cíl na Moravě, který mě zaujal svou atmoférou, odlehlostí a pohnutou historií. Zatímco jiná města se postupem času rozvíjela, nabývala na počtu obyvatel, zaplavila je panelová sídliště, Potštátu naopak obyvatel ubylo a město vypadá tak, jak vypadala většina historických měst u nás: kostel, zámek, velké náměstí s kašnou, sochami a kolem jen pár domků. Toto známe z historických rytin a tady to můžeme vidět v reálu. Má cca 800 obyvatel, s přilehlými osadami asi 1200. 

K Potštátu patří několik okolních osad. Jiné osady zanikly, protože byly vysídleny a pohltil je vojenský prostor. Největšího rozmachu zažil Potštát za dob hrabat Walderode, kteří měli pro Potštátsko velký význam. Potštát je historická perla uprostřed věnce zelené přírody, který se po válce stal „pahýlem“, ale postupně znovu ožívá.

Jak se tam dostat

My jsme přijeli autem. Nedaleko je dálnice D1 mezi Olomoucí a Ostravou. Dá se i veřejnou dopravou. Vlakem do Hranic na Moravě, které jsou na hlavní trati mezi Prahou - Olomoucí a Ostravou a dál autobusem. V něm jsme našli jen zavřený COOP na náměstí, žádné otevřené okénko s občerstvením. Mrtvo. Raději počítejte s tím, že si musíte vystačit z vlastních zásob. Vypadá, že všechno Město prošlo německou kolonizací, jmenovalo se Bodenstadt. Leží na rozhraní Oderských vrchů a Vítkovské vrchoviny na samé hranici vojenského újezdu Libavá. Díky tomu tu v podstatě cesta končí, dál nevede a člověk snadno dostane pocit, že se ocitl na konci světa. Pěší turisté mohou z Hranického nádraží až do Potštátu dojít pěšky po turistické značce. Povede je na kolem dnes už zaniklé, ale ještě za mého dětství vyhlášené hospody U tlustého Jana a Skalní město. Trasa 14 km je zde a je tam i prodloužení na jiná místa - my jsme jeli autem, tak to neberte, že to musíte ujít pěšky:-). https://mapy.cz/s/datojuvuso. 

Skalní město - pěší okruh

Před příjezdem do Potštátu se projíždí doslova sevřeným skalnatým kaňonem říčky Velička. Je to fascinující jízda jako někde v Moravském krasu. To je Potštátské skalní město. Skálami vede pěší okruh. Pokud na něj nemáte čas, zastavte alespoň krátce na lesním parkovišti a kousek skal podél dravé říčky projděte. Našli jsme tu i horolezce. Je tu vidět hodně břidlice. To je pro tuto oblast typické. Vždyť nedaleko v Odrách se nachází břidlicové doly, do nichž se již delší dobu chystám. https://www.potstat.cz/prirodni-zajimavosti 

Náměstí s hodinovou věží a památky

Náměstí se nachází na kopečku a dá se přímo na něm zdarma parkovat. Jeďte po směrovkách, které ukazují cestu k zámku. Němečtí i čeští kolonizátoři Potštátu využívali vhodné polohy, neboť tudy vedla cesta do Opavy a dále do Polska. První zmínka je z let 1318 – 1322, kdy už byl městem. Záviš z Potštátu zde prodává své statky olomouckému biskupovi Konrádovi. Ve druhé polovině 14. století přešlo město do držení pánů z Kunštátu a Poděbrad. Boček, děd českého krále Jiřího z Poděbrad, vydal roku 1388 pro Potštát nejstarší privilegium a byl mu darován pivovar. Pohromou byl až rok 1621 a následná třicetiletá válka. Obnova města vrcholila v 18. století. Náměstí začalo dostávat dnešní podobu. Do nároží někdejších městských hradeb je začleněna mohutná čtyřkřídlá jednopatrová budova tvrzi z roku 1377, která byla ve 2. polovině 16. století přestavěna na renesanční zámek. Ten prošel v 19. století ještě empírovou úpravou. Je asi nejopravenější Náměstí vévodí také hodinová věž, ikona města. Je to hláska z roku 1700, která byla postupně přeměněna na hodinovou věž, protože na věži kostela svatého Bartoloměje hodiny nejsou. Věž na náměstí je prý zbytkem původního pivovaru. Najdeme tu i několik soch - Sv. Florián, mariánský morový sloup a sousoší sv. Kříže, Jana Nepomuckého a Jana Sarkandra. Kostel najdeme za rohem náměstí. Má gotické jádro, je z jedné strany je značně plesnivý. Je u něj fara v naprosto zbědovaném stavu. Mohly by se tu z fleku natáčet horory. 

Hřbitov a odsun německého obyvatelstva

Od hlavního kostela jde vidět na kopečku na okraji města hřbitov s dalším velkým kostelem (rovněž jako z hororu celým plesnivým) - hřbitovním kostelem z r. 1658 Nanebevzetí p. Marie.  V interiéru jsou fresky od Josefa Laslera z r. 1749 a svou polohou sem tam kostel zasáhne a poškodí blesk. Zkraje najdeme honosnou hrobku říšských hrabat Desfous-Walderode. V okolí je mnoho hrobů německých obyvatel v různém stavu. Místy působí strašidelným dojmem. U hřbitova je stromořadí a krásný výhled na celé městečko. Toto místo asi nejvíce připomíná odsun německého obyvatelstva, příchod nového obyvatelstva viditelný v moderní části hřbitova. Po zřízení vojenského újezdu (1946) došlo k uzavření města od severu a likvidaci přilehlých obcí s téměř 2600 obyvateli, kteří spádově náleželi k Potštátu. Nyní jich je tu sotva polovina. Docházeli do města na trhy a podporovali tak místní hospodářství, život a rozvoj města. V druhé polovině 20. století došlo k úpadku města, zdržení vývoje a jeho stagnaci. Je to velmi citlivé téma, které tu, navzdory krásné přírodě, vytváří zvláštní až tíživou atmosféru. 

Vojenský prostor Libavá - bývalý, bývalý...

Vojenské území kolem města Libavá vzniklo na základě rozhodnutí Gottwaldovy vlády z roku 1946. Vymezení újezdu se různým způsobem dotklo celkem 47 obcí včetně okolí Potštátu. Ve všech zdejších obcích žili do roku 1945 téměř výhradně Němci, kteří byli v letech 1945–1946 nuceně vysídleni a obce byly částečně osídleny českými přistěhovalci. Původně měl vojenský prostor vzniknout v centrálních Jeseníkách kolem Pradědu a Vrbna pod Pradědem. Pro odpor veřejnosti vláda ČSR toto zamítla. V roce 1948 tu byla cvičena izraelská vojenská brigáda. Vycvičení izraelští vojáci sice již nezasáhli do války za nezávislost v roce 1948, ale uplatnili se v konfliktech pozdějších.

V průběhu následujících let byly opuštěné vesnice postupně zdemolovány včetně historických památek, kterými byla řada kostelů, kaplí i polních křížů, vodních a větrných mlýnů i tradičních selských usedlostí. Památkový úřad v Brně uplatňoval památkový zájem téměř u všech libavských obcí, především u sakrálních objektů a dále u 24 větrných mlýnů různých typů, které se zde vyskytovaly. Zachoval se však pouze poutní kostel ve Staré Vodě a větrný mlýn ve Městě Libavá. Na území vojenského újezdu je zakázáno soukromé vlastnictví, což se projevuje především na chátrání dosud zachovalých budov. Dnes se podíváte na mapu a vidíte jen nápisy: Bývalý (název zaniklého mlýna, kostela, obce). Určitě odtud budou nějaké dokumenty z cyklu Paměť národa, nebo něco takového. 

Zpřístupnění části prostoru veřejnosti

Poslední roky dochází ke zmenšování vojenského prostoru a vytipování míst, které byly používány k výcviku bez střeleb, použití ostré munice a možnosti vzniku úrazu nálezem nevybuchlé munice. Za dodržení režimových a bezpečnostních opatření jsou zpřístupněny veřejnosti. Nesmí se tu většinou přes týden a zůstávat přes noc. KČT tu dělá značky. Takže je co nového objevovat. Nejen pozůstatky starých osad a poutního místa Stará Voda, ale také desetiletí nedotčenou přírodu. 

Dřevěný kostelík v Lipné jako pohádkové zjevení

K Potštátu patří i 5 km vzdálená osada Lipná. Je to naprostý konec světa, protože sem vede úzká silnice. Stojí za to sem zajet, protože v jejím centru je krásný dřevěný kostelík sv. Jana Křtitele. Je výtvarně nepříliš výrazný, ale jedná se o vzácnou historickou památku. Poslední dřevěný kostel v oblasti Oderských vrchů. Přesný rok vzniku není znám – zřejmě pochází ze 17. století. V roce 1746 pak prošel důkladnou obnovou, při které byl posvěcen oltářní obraz a zvony ve věži. Kostel je vystavěn z trámů spojených polokřížovou vazbou, které jsou z vnitřní strany hraněny sekerou, z vnější strany jsou pobity šindelem. Hřeben střechy je stejně vysoký nad lodí i nad pravoúhle ukončeným presbyteriem, uprostřed střechy stojí sanktusník se dvěma menšími zvony. Interiér kostela je jednoduchý, vnitřní stěny jsou omítnuty maltou a bíle vymalovány. Strop je zcela plochý. Podlaha je vydlážděna rozměrnými deskami z černé břidlice z konce 20. let 20. století. Malý, tvarově bohatý barokní oltář nese obraz patrona kostela. V okně nade dveřmi sakristie se dochovalo původní zasklení vypuklými tabulkami. Kolem je hřbitůvek opět s hroby původních německých obyvatel. Je zvláštní stát na tak bohem zapomenutém místě a přesmýšlet, že tu ještě pár desetiletí zpět byli doma rolníci, kteří žili v přírodě na samém konci světa a ze dne na den byli odejiti. 

Nejzachovalejší dřevěný větrný mlýn v Česku je v Partutovicích

Cestou z Lipné jsme viděli hnědou památkovou ceduli upozorňující, že 4 km odtud se v obci Partutovice nachází dřevěný větrný mlýn. To musíme vidět. Mlýn se ve skutečnosti nachází na větrném návrší nad obcí. Je v místě nazývaném „Grunderb“ u č. p. 78. Je to technická kulturní památka – nejzachovalejší dřevěný sloupový větrný mlýn německého typu v Česku. Je posledním ze tří původně existujících větrných mlýnů v obci. Byl postaven nejpravděpodobněji v roce 1837. Na jeho stavbu byly použity některé části ze staršího mlýna (na trámu je zachována datace 1783). V 50. letech 19. století byl přestěhován na nynější místo, kde jej vlastnily rodiny Franze Motzky a Martina Hinčicy. Od 11. října 1897 na základě kupní smlouvy patří rodině Benedikta Maršálka. Od této doby se jedná o rodinné dědictví. Mlýn má zcela zachované vnitřní zařízení a je plně schopen provozu. Nachází se zde soukromé muzeum, dětské hřiště a kiosek s občerstvením. Ten byl už takto na večer zavřený. Zato jsme si z návrší od mlýna vychutnali krásný 360°výhled do krajiny a užili si báječný západ slunce.

Je co objevovat do budoucna, píšu si na příště

Krajina Sudet mě nesmírně zaujala a nemůžu se dočkat, až bude tepleji, konečně otevřou okresy a budeme moci prozkoumat více míst v okolí nebo přímo ve Vojenském prostoru Libavá. Jsou to místa s neobyčejnou atmosférou zasazená do čarovné přírody a vidíte odtud parádně na Jeseníky, Beskydy i Hostýnské vrchy. A to vše prakticky bez zájmu turistů. Přijíždí sem jen jednotlivci.