Okinawa rajský ostrov pod správou Japonska

Okinawa rajský ostrov pod správou Japonska

Okinawa je pro Japonce něco jako Havaj. Mají k ní nesmírně vřelý vztah a už při nástupu do letadla v Ósace vidíme, jak jsou všichni natěšení. Mladí se sem snaží dostat na několik měsíců na brigádu, aby mohli pobýt mimo sešněrované poměry v hlavní zemi. Pokud budete v Japonsku, Okinawu nevynechejte. My jsme si už od nás koupili multicity letenku Praha-Tokio/Okinawa-Praha. Pocestovali jsme si po Japonsku a dokoupili let s místní nízkonákladovkou Peach za 1170 Kč. Létá 3x denně, let trvá 2 hodiny a je muška se sem dostat. 

 

Historie se s ostrovem nemazlila

Okinawa leží z jedné strany ve Východočínském moři a z druhé ve Filipínském moři/Tichém oceánu. Bývala s okolními ostrovy samostatným královstvím Rjúkjú se svébytnou kulturou, jazykem, architekturou. Původně náležela Číně, od roku 1879 náleží Japonsku. Místní tenkrát s anexí nesouhlasili, chtěli autonomii. Další těžkou ránu utržil ostrov během 2. světové války, kdy se tu odehrála suverénně největší obojživelná bitva v Pacifiku. Bylo to v březnu-červnu 1945. O život přišlo 112 tisíc lidí a třetina obyvatel ostrova. Dodnes je tu několik amerických vojenských základen s 50 000 vojáky, z nichž ta největší je v hustě obydlené oblasti v těsném okolí škol, nemocnice a obchodů, což je velmi nebezpečné. Místním to hodně vadí a celá desetiletí proti už více než 75 leté přítomnosti cizích vojsk protestují. Hlasují v referendech, ale není jim to nic platné. Podařilo se jen to, že v roce 1972 přešla Okinawa z americké zpět pod japonskou správu. Ačkoliv na ostrově není tak vysoká životní úroveň jako v Japonsku, zdaleka nežijí místní v bídě. Je tu dobrá hygienická úroveň a tak se není třeba bát infekčních nemocí z nízké hygieny a jídla. Voda z kohoutku pitná není. My jsme měli na ubytování k dispozici barel s pitnou vodou. Všude jsou tu typické japonské nápojové automaty s čajem. 

 

Na poloostrov Motobu k největšímu akváriu

Studovala jsem, co je na ostrově k vidění a rozhodla nás tři usídlit na poloostrově Motobu. Je tu Ocean Expo Park s Tropical Dream Centrem a arboretem s tropickými rostlinami, zejména orchidejemi. Dál je tu skanzen s okinavskými chaloupkami, ale typická okinawská obydlí jsou všude a žijí v nich stále běžně lidé. Na poloostrově je také obrovské Churaumi Akvárium. Má nádrže o objemu 10 milionů litrů. Vlezou se do něj celé velryby a svého času, na začátku milénia bylo největší na světě. Potom je trumflo větší akvárium v Atlantě. 

Japonky opět odchytávají Lojzka na focení. Zde v tlamě velryby. Ten byl na roztrhání:

Asi metr velká langusta malovaná, která žije ve vodách Okinawy:

 

Na Okinawě se nezamyká

Ubytovali jsme se ve vesničce Bise u místní rodiny, která vedle svého domku má přístavbu s pokoji pro hosty. Část z nich jsou rozdělené na sdílené pokoje hostelového typu pro holky a kluky zvlášť (Lojzek valí na klučičí pokoj) a část soukromé pokoje. Venku je přístavba se sprchami a toaletami a v kontejnerovém domku vedle je společná kuchyňka a společenská místnost. Kolem pobíhají samé kočky, kozy, prostě venkov. Taky nás zaujalo, že se tu nehrálo na žádné zamykání. To si člověk říká: mám si cennosti nosit s sebou nebo schovat někam pod postel? Pak to přestane řešit. Ptali jsme se rodiny, jestli si můžem cennosti nechat u nich doma. Ale paní jen pokrčila rameny a ukázala nám jejich obývák/ložnici, kterou taky nezamykali. Místní jsou moc milí, mnohem míň tuzí než Japonci. Usmívají se a paní nám nabídla i svezení autem do supermarketu. My jsme žili z oblasti kolem luxusního hotelu Orion. Když jsme chtěli do civilizace, zašli jsme k hotelu. Byla tam benzínka s Lawson prodejnou, zastávka autobusu a parádní pláž Emerald Beach, kam kupodivu mají běžní smrtelníci přístup. Když jsme chtěli venkov a klid, stačilo jít pár metrů opačným směrem a už byly políčka a chaloupky. 

 

Korálové útesy a nekoupající se Japonci

Zarazilo nás, že na to, jak pláže byly totálně luxusně upravené, krásný bílý písek a ani smítko, koupalo se tu jen pár lidí. Japonci se spíš kolem moře jen procházejí. Dál byly korálové útesy s krásně zabarvenými rybkami. Neměli jsme žádný pevný program. Na ostrově prostě vládne pohoda a zevl. Takže jsme se různě potulovali po okolí pěšky a třeba odpoledne zašli do akvária až bylo levnější vstupné. Ani s jídlem jsme si moc starostí nedělali. Vždycky jsme narazili na nějaký krámek nebo nás večer zachránil obchůdek na benzínce Lawson. Měli teplé jídlo: naše oblíbené špízky, knedlíčky a nakládanou zeleninu. 

 

Fukugi Tree Road a uzavřená soutěska Warumi

Úplně nejlepší atmosféru mělo procházení labyrintem vysokých fíkusových uliček Fukugi Tree Road. Byly to fikusy, které máme všichni v obýváku nebo kanceláři a mezi nimi byly schovány staré okinawské domečky. U nich byly kola, protože autem by se místní úzkými pěšinkami k domům nedostali. Chodí se tu pěšky, na kole, kdo nemůže, sveze se povozem taženým vodním buvolem. Byl to totální labyrint. Na jeho konci vždy krásné okýnko v zeleni se třpytivým tyrkysovým mořem. Stromy poskytovaly lepší chládek než klimatizace. Cestičky z písku byly dokonale zametené od listí. To byla nejlepší část Okinawy, úplný ráj. Pan domácí nás ještě poslal do Warumi, což je dnes zavřená soutěska (kvůli ekologii). Je k ní pěkná procházka přes pole a krátkou džungli. Jdeme polem a tu nějaký dědeček s pick upem zastavil a ukázal, ať si naskočíme na korbu. Zase neuměl slovo anglicky, ale to nevadí. Kousek jsme se svezli, pochodili po přírodě, pěkně nás spláchl déšt. Pak jsme schli a kochali se duhou.

 

Do džungle na vodopády Hiji Falls

Ačkoliv jsme několik dnů vystačili s chozením pěšky v okolí Bise, rozhodla jsem podniknout výlet do džungle na sever ostrova na vodopády Hiji Falls. Jsme tři, ideál na stopování. Kdo si myslíte, že nám v poli uprostřed ničeho zastavil? Linkový autobus 65! Tady se za autobusy platí u řidiče až při vystupování. Pan řidič nás zavezl do Isagawa a ukazoval, že jinou linkou se dostaneme do výchozího bodu blízko vodopádům. Pozor na čísla linek. Co linka, to jiný směr! To znamená, že tam jedete třeba linkou 65, ale zpět stejnou trasu už linkou 66. Je to tak proto, aby si lidi nepletli směry. Nás to dokonale zmátlo, protože jsem zpanikařila, že naše linka nejede zpátky. Jela, ale s jiným číslem. V autobusu sedí typická malinká okinawská babička:

Přesoupili jsme na bus 67 a vystoupili na Okuma Beach blízko rozcestí, které bylo necelé 2km od džungle. Na jejím začátku byl kemp/horská chata/informační centrum/občerstvení/parking. Tam se zaplatil vstup na trail do džungle /přes naši stovku korun/, prohlédli jsme si informační panely s místní vzácnou flórou a faunou. Na Okinawě je několik endemických druhů. Pak panel s upozorněním na jedovaté hady a pavouky. U nich jsme vystrašenému Lojzkovi nakecali, že nejsou jedovatí, ale jde o vzácné ohrožené druhy. Neumí anglicky, tak mu to neseplo. A šlo se. Džungle naprosto luxusní. Opravdová pravěká krajina. Neskutečně hustá vegetace. Naštěstí tu je tak dokonale vybudovaná stezka, že se ztratit nemáte jak. Je celá lemovaná nerezovými sloupky (to muselo stát milion dolarů) s ohradníky z umělohmotných lan. Kdyby byly z přírodních materiálů nebo dřeva, do dvou let by úplně shnily. Celou cestu jdeme ohlušujícím řevem skřekajících ptáků a hmyzu, který je tak 10x větší než u nás. Když proletí motýl, je to jakokdyž u nás proletí pták. Pavouci jsou velcí jako moje celá dlaň. Sem tam Jarka zašustila nad hadem, aby se včas odplazil. Žádný strach. Zvířata se klidí z cestičky a vidíte si dobře pod nohy, takže na něco nepředloženého nešlápnete. Asi v polovině nádherné trasy jsme narazili na kývací visutý most přes řeku. Byl v celkem velké výšce a bylo na něm něco jako, že byl kdysi zničen při tajfunu v lednu a v březnu jej znovu otevřeli. Kdyby u nás něco strhlo takový most, oprava by trvala 3 roky a ne dva měsíce. To jsme se zasmáli. 

Pak jsme narazili na první živáčky. Byli to postarší manželé odění v přísně maskáčovém oblečení. To mají Japonci do přírody rádi - oblékat se do khaki a maskáčových vzorů. Pozdravili jsme se a už byla cedule Otaki (vodopády) do půl kilometru. Vím, že lidi různě skáčou do vody, ale měli jsme respekt, kdyby ve vodě něco žilo, aby nás to nekouslo. Radši jsme se nekoupali. 

Vrátili jsme se stejnou cestou zpět. Ti starší manželé měli auto a tak nás vzali, ač vůbec neuměli anglicky až do Isagawa na bus. Čekání jsme si zkrátili v příjemně klimatizované mini dřevěné chaloupce, kde byla cukrárna Shima Donuts. Tam jsme potkali nějaké lidi z Tokia s malým miminkem a libovali si, že se přestěhovali z města na ostrov. A pak jsme se pokojně vrátili busem na náš poloostrov Motobu do Bise. 

 

Shuri Castle UNESCO - vyhořel, dnes v obnově

Poslední den jsme se vydali na letiště, respektive do hlavního města Naha hned ráno. Koupili jsme si z Naha Bus Terminal lístek na monorailku. Monorailka je jedinečný a naprosto geniální prostředek městské dopravy. Jezdí na nadzemních sloupech nad hlavní čtyřproudovkou města, která je v neustálých zácpách. Auta stojí, monorailka nad zemí jede. Jeden konec má na letišti, druhý na jedinečném hradě Shuri. Na konečné je úschovna zavazadel. Tam jsme si dali naše kufírky (jeli jsme do Japonska jen s příručním zavazadlem, takže se v pohodě vleze do malé zamykací skříňky. Nemuseli jsme se bát, že na letadlo nedorazíme včas. Monorailka jezdí přesně.

A mohli jsme poklidně celý den bloumat po největší historické památce ostrova: hradu Shuri. Je to hlavní sídlo království Rjúkjú. Opravdu je výzdobou podobný spíš Číně než Japonsku. Leží na asi 100 metrovém kopci a je to celkem rozlehlý areál. Byl vybombardovaný Američany během 2. světové války a obnovit se jej podařilo až v roce 1992. Dostal se na seznam UNESCO. Prohlédli jsme si tedy všechny zahrady, interiéry, parky kolem. A představte si, že 31.10.2019 hrad komplet do základů vyhořel. Chudáci Okinawané. Čeho se ještě dočkají? To je už páté zničení budovy hradu. Takže mohou začít s výstavbou odznovu. Odhad znovuotevření je v roce 2026. Za pouhých 6 dnů vybrali ve sbírce 3,2 milionů dolarů na jeho obnovu a pomůže i UNESCO. Okinawané to prostě nezvdávají. 

Líbil se Vám článek? Máte dotazy? Využijte komentářů níže:

Mohlo by vás zajímat:

Szentendre, Visegrád a Ostřihom Články z cest

Szentendre, Visegrád a Ostřihom

Kypr Paphos Články z cest

Kypr Paphos

Kanadou od západu na východ během Velikonoc Články z cest

Kanadou od západu na východ během Velikonoc

Havaj - jak jsem si splnila životní sen Články z cest

Havaj - jak jsem si splnila životní sen

Jde zvládnout Japonsko bez cestovky a kolik to stojí? Články z cest

Jde zvládnout Japonsko bez cestovky a kolik to stojí?

Tokio a Kjóto - dvě hlavní města Japonska Články z cest

Tokio a Kjóto - dvě hlavní města Japonska

Kazachstán jih - Almaty a offroadem pohoří Ťan Šan Články z cest

Kazachstán jih - Almaty a offroadem pohoří Ťan Šan

Kazachstán rozhodně překvapí Články z cest

Kazachstán rozhodně překvapí