Havaj - jak jsem si splnila životní sen
V mém dětství byla Havaj symbolem něčeho rajského, naprosto nereálného, asi jako cestování časem nebo letu na Mars. Kokosové palmy, tanečnice v sukýnkách s věnci lei z kytic kolem krku, ukulele... Mít havaj s malým h se doteď v ČR řekne pro vyjádření pohody. Jediná exotika byla knížka Robinson Crusoe, Vzpoura na lodi Bounty, obrazy Paula Gauguina z Tahiti nebo seriál Sandokan. Sem tam bleskla reportáž v Objektivu. A velmi do hloubky jsem se mohla ponořit v knihách právě zesnulého Dr. Miroslava Stingla, který byl na Havaji 11x a učebnicově popsal vše o historii, mytologii a geologii ostrovů. Po revoluci se objevily poznávací zájezdy, které už 30 let stojí stejně. Vždy se počítá s částkou typu 100 000 Kč+. Takže do šuplíčku: až někdy. Dokonce jsem si koupila červeného průvodce na pěší túry po Havaji a už tehdá jsem věděla, že je jenom otázkou času, kdy se tam dostanu. https://www.nejlevnejsi-knihy.cz/kniha/havaj-rother.html.
Upršený Londýn a Jumbo do Dallasu
Sehnat akční letenku a jet
A tu jednoho dne na www.cestujlevne.com vyjela akční letenka Havaj za 17000+ Kč z Prahy. Najdou se i levnější akční letenky, ale u téhle jsem cítila: to je ono. Havaj volá, jeď. S kým? S nadšením jsem přišla do jazykovky: "pojeďte se mnou na Havaj." Všichni umí anglicky, kolikrát zmiňovali, že ještě nebyli v anglicky mluvící zemi, neletěli letadlem. Ideální příležitost! Ostatní zařídím já. Všichni zabořené zraky do stolů. Připadalo mi, že nevěří, že to je něco reálného. Hodně lidí žije i dnes v dojmu, že Havaj je jen něco, o čem se čte. Jediný lektor, Američan, mě podpořil, že to je opravdu dobrá cena a kolikrát ji platí lidi z Los Angeles, natož z Evropy. Američané se pravda na Havaji rozšoupávají o poznání více. Je to pro ně líbánková destinace a tak sto dolarů sem, sto dolarů tam. Není pro ně problém dát 5000 USD za týden v hotelu.
Povzdychla jsem si, že letenky beztak nevydrží. Napadla mě poslední zoufalá možnost: Lojzek. Po návratu z Kanady, kde ho tradičně dusili na imigračním (o tom taky někdy napíšu:-), prohlásil, že ho do USA a Kanady už nikdo nedostane. Jak slyšel Havaj...: "To byl vždycky můj sen!" a já: "ale to je USA" a on: "ale Havaj, to je něco jiného, chápeš." Tak hurá!
Letenky jsem kupovala nakonec přes Regiojet telefonicky, protože Lojzek kategoricky zamítl přestoupit v Los Angeles, na které při poslední návštěvě zanevřel. Letenkové systémy furt dávaly přestup v LA. Volám tedy letenkáře: "prosím Vás, je v tom tarifu možný přestup v nějakém jiném městě uprostřed USA, na co nejdéle, ať se podíváme do centra?". Nabídl mi celý večer a noc v Dallasu v Texasu a zpět celý den od rána až do večera v Arizoně ve Phoenixu. Když máte pocit, že byste se cestou rádi do některého z měst podívali, udělejte si pauzu mezi dlouhými lety, klidně zavolejte prodejci, protože systém to ne vždy namixuje ideálně ve stejném tarifu.
Já+Lojzek znamená, že nebude auto, bude to chtít za málo dnů dovolené a za rozpočet, co jeho kontokorent dovolí. Lojzek začal mít velké oči, že stihneme přeletět mezi ostrovy, vidět Pearl Harbor a nevím, co ještě. Navrhla jsem zůstat jenom na jedno ostrově a ten si prohlédnout pořádně. Vyhrál podle recenzí lidí na internetu Mauí. Dobrý mix přírody i pláží. Ostrov má na svých 1884 km2 a jen 144 tisíc obyvatel (třeba Tenerife na Kanárech má 6,5x větší zalidnění a přitom má i tak spoustu přírody). Kdo ví, třeba se v budoucnu na Havaj vrátíme na jiný ostrov.
Lojzek se těší do města do Dallasu
Dallas noc na letišti
Letěli jsme z Prahy s BA přes Londýn do Dallasu v Texasu. Přiletěli jsme tam navečer. Lojzka čekala jeho oblíbená imigrační kontrola. Pán byl sice totální pohodář, i tak tradičně Lojzkovi zavařil. Při vstupních pohovorech buďte v pohodě a normálně vysvětlete, co tam jdete dělat. Vyložila jsem pánovi, že tu jen přesedáme, jak se těšíme na Havaj, že on by určitě jel taky místo práce. Mírně pookřál, to všichni Američané při myšlence na ostrovy. To Lojzek zas reagoval na otázku, které nerozuměl, nebo ji z těch pár slov, kterým rozumí, pochopil jinak. Pokud nerozumíte, raději se přiznejte. Už poněkolikáté jsme se setkali s programem zaměsnávání seniorů, aby se nenudili doma. Tentokrát to byl super děda v kovbojském obleku, který měl radit turistům s pamětihodnostmi města. Dal nám mapku a vysvětlil kudy na vláček do města, ale poznamenal, že v centru nebyl asi 20 let:-).
Z letiště Fort Worth jezdí do centra vláček DART https://www.dart.org/ za 12 USD zpáteční tuším. Ve vlaku nám sami od sebe policisté poradili, kam máme jet a co si prohlédnout, kterým čtvrtím se večer vyhnout. Bylo zajímavé pozorovat místní, že chodí v kovbojském, v džínách, běžně se spolu baví a smějí v MHD. Jiné než ve zbytku Ameriky. Jakoby se všichni znali. Centrum města bylo mnohem plnější mrakodrapů než jak známe ze znělky seriálu Dallas https://www.youtube.com/watch?v=8sKX3tWaOew. A musím uznat, že bylo superčisté. Procházeli jsme mezi mrakodrapy. Bylo to jako v umělecké galerii. Všude záhonky, vodní prvky, aranže květin, umělecké obrazy ve vstupních halách. Moc se nám tu líbilo. Šli jsme do hotelu Hilton do horního patra podívat se na výhled na město. Vždycky se snažíme v mrakodrapovém městě dostat do horních pater, kde jsou restaurace na výhledy. Večer je to super záležitost. Protože jsme ve městě nenašlli nocleh za pro Lojzka přijatelnou cenu, rozhodli jsme se strávit noc na letišti. Prošli jsme bezpečnostní kontrolou než večer zavřeli. Na https://www.sleepinginairports.net/guides/dallas-fort-worth-airport-guide.htm jsme si našli, kde nejlépe na letišti nocovat. Našli jsme si parádní polstrované lavice v zavřeném McDonalds, zabalili se do bund a něco málo do 5-6 ráno, než se vše rozsvítilo, naspali. Potom jsme konečně vyrazili vstříc Havaji s American. Letadlo bylo tak z poloviny zaplněné. Letušky byly super. Podobné nátury jako Texasané ve vlaku. Byly to už paní 40-50, ze srandy si nasadily havajské věnce, dělaly vtipy a snažily se zabavit pasažéry. Je příjemné vidět, že někoho práce i po tolika odsloužených letech baví a má humor. My jsme si pak krásně každý lehl na trojku a dospali jsme se. Let z Dallasu totiž trval dalších 7,5 hodiny.
Z Dallasu pokračujeme na Havaj s American a přistáváme na Havaji
Kopce, láva, duha, Havaj
Hurá, pohled z letadla na lávu tekoucí ze zelených kopců do oceánu a duha: vítejte na Havaji. Letiště na Mauí v hlavním městě Kahului připomínalo spíše dřevenou horskou chatu s kobercem na zemi. Navíc tam zněla pohodová havajská hudba. Měli tam i filtrovanou vodu. Na Havaji na kohoutkovou moc nespoléhejte, nesedne každému. Tak leda na čaj je dobrá. Raději jsme si napouštěli, když někde měli filtrovanou nebo koupili sem tam petku.
Nejlevnější hostel vyzvedává z letiště zdarma
Zařídila jsem nejlevnější hostel, který jsem vygooglila - v nedalekém Wailuku North Shore Hostel. Měli jsme dvoulůžkový economy pokoj bez koupelny za 69 USD/noc a věřte, že to je na místní poměry snově laciný. Výhodou místních hostelů je, že zdarma vyzvedávají na letišti. Po příletu jsme potvrdili, že čekáme a týpek s dodávkou pro nás přijel. Hostel měl částečně klasické mladé osazenstvo. Pak pár lidí, kteří vypadali, že si na Havaji hledají práci a chtějí tam zůstat dlouhodobě, partičky lidí 40+ a pár sólo seniorů. Recepční byla Němka. Šlo vidět, že každý je rád, že se nějak dostal na Havaj a nikdo se odtud nehrne domů. Další výhodou bylo, že jsme tam měli snídani zdarma. To znamenalo, že v kuchyni byl pytel směsi na americké palačinky a kanystr javorového sirupu. Lojzek to miloval a chodíval si smažit svých 6 kousků brzy ráno než byla tlačenka. Měla jsem výhodu, že jsem ani nestudovala, jak se to míchá a smaží, protože to vždycky ukuchtil on.
Po ostrově autobusem celý den za hubičku
Hostel nebyl situovaný nikde u pobřeží, ale v městečku Wailuku kousek od letiště. Za polohu u pláže by si člověk samozřejmě musel sáhnout hlouběji do kapsy. Nedaleko od něj byla autobusová zastávka a z ní se dalo za levný peníz dostat po celé obydlené půlce ostrova. Autobusové spoje jezdily tak nějak nahodile, ale jezdily. Vešli jsme do busu. Tam vždy vysmátý řidič v havajské květované košili. Dáte mu do kastlíku buď 2 dolary a můžete jet kamkoliv touto linkou. Nebo dáte řidiči 4 dolary a on na papírek s květinkou fixkou napíše dnešní datum. To je celodenní ostrovní jízdenka za pakatel.
Češi už vylézají a jde se stopovat
Na hostelu jsme zaslechli češtinu hned ze dvou zdrojů. Jedni byli kluci z Jeseníků, kteří tu byli na stejnou akční letenku jako my a chtěli na Havaji zůstat minimálně měsíc. Další byla důchodkyně, která sem také přiletěla na stejnou akční letenku. Nechtěla nám však říct jméno, abychom ji nepráskli doma. Prý neřekla ani dětem, že tu je. Protože u nich na vsi by nikdo nepochopil, že v dnešní době se dá podívat na Havaj i za ušetřený důchod. Neuměla anglicky, měla s sebou jen 500 USD na 14 dní, takže bylo jasné, že nemůže celou dobu spát v hostelu a bude muset jít někam kempovat. Zapomeňte, že byste mohli na Havaji spát zdarma ve stanu někde na pláži nebo pěkném místě. Musíte jít na oficiální tábořiště nebo do kempu https://www.mauivacationequipment.com/pages/list-of-maui-campgrounds, jinak vás v noci vyžene policie, ranger nebo místní. Je jasné, že každý by to chtěl nějak zaonačit, aby nemusel na Havaji platit drahé ubytování a oni to moc dobře vědí. Spacák si prý nevzala, protože si zjistila, že v noci nepadá teplota pod 20°C. Karimatka, deka to jistí. S Lojzkem pak šli na nákupy do Walmartu, kde si dokoupila nějaký jednoduchá kartušový vařič a konzervy. Vidíte, i takhle se dá přežít, když je rozpočet na hraně. Vzali jsme ji krátce na jednu projížďku autobusem do džungle. Dojeli jsme na konečnou a dál stopovali. Tady to povolené není. No samozřejmě jel kolem nějaký šerif a už měl zvednuté obočí. Naštěstí nám žádnou pokutu nedal. Asi se slitoval, když nás viděl tři i s tou babi. Tak jsme pěšky došli na parkoviště. Lepší je, když se tam lidí zeptáte, jestli by vás vzali, že nemáte auto. To v podstatě není stopování. Prostě se na místě domluvíte na spolujízdě. Nepřekážíte nikde u krajnice a nemáváte na kolemjedoucí. Tady se nemít auto považuje za něco až nepochopitelného a myslí si, že to lidi dělají spíš z ekologického přesvědčení, než že prostě nechtějí řídit nebo platit půjčovnu. Nebyl problém se kamkoliv svézt. Někdo si najde výmluvu, ale tak u třetího, čtvrtého člověka jsme vždycky pochodili. Dvakrát jsme si namluvili jízdu na parkovišti s turisty. Někdy nebylo zbytí a stopovali jsme u širší krajnice. Spíš tam jen stáli s úsměvem a moc nemávali rukou. Turisté se na toto netváří, nemějte žádná očekávání. Oni vědí, že to je zakázané, a asi proto nás vždycky přehlíželi. Zato jiné kafe to bylo s místními. Ti nás brali s úsměvem. Byli jsme rádi za hovor s Havajany. Jsou většinou zemědělci, nebo dělají něco na resortech. Pravidlo je jasné: kam dál nejede autobus, dá se stopem. Pozor, je to oficiálně zakázané, proto raději domlouvejte jízdy na parkovištích, nestůjte u krajnic s mávající rukou. Přiznejte se, že jste carless travellers (cestovatelé bez auta) a stačí vám hodit k turistické atrakci nebo zpět k obchodnímu středisku u dálnice. Tam je velké autobusové nádraží a dostane se odtud všude.
Počasí rajské slunce i deštivo
Počasí na Havaji je celoročně teplé, neustále proměnlivé. Díky tomu má tak bujnou vegetaci. Půlka ostrova kolem pláží je slunná, místy až pouštní, ale sever a vnitrozemí, kde je džungle s deštnými pralesy, jsou velmi deštivé. Počítejte na 90%, že zmoknete. Je to deštík teplý, dá se vydržet i bez deštníku. My jsme vždycky skládací deštníky měli s sebou. Člověk neví a najednou zničeho nic přeháňka. Pak zas nic a o 10 km dále znovu. Dokonce střed ostrova je jedním z nejdeštivějších míst na planetě.
Džungle - jedině v otevřených botách
Asi všude uvidíte, že místní neznají na nohách nic jiného než žabky. Záhy jsem pochopila proč. Mít nohu v uzavřené botě je na tak deštivém místě nesmysl. Jeli jsme na výlet na Twin Falls (to bylo na konečnou busu ve vesnici Haiku a kousek dostopovat a projít stezku džunglí). Pro velké rozvodnění potoka byl konec u vodopádů ten den zavřený. Ale rostliny a hlavně květiny jak s filmu Adéla ještě nevečeřela. Pozor, bláto v džungli dost klouže. Nedoporučuji zavřené tenisky. Budou šíleně od bahna (pak v nich chodit do auta nebo do civilizace...) a úplně durch se promočí. Lepší je mít jako místní dobré pevné žabky nebo sandály, které se pak umyjí celé ve vodě. Jinak je člověk zaprasený jako Lojzek, kterému do konce týdne boty nevyschly. Na pokoji pak buď klimatizujete nebo větráte Lojzkovy boty. Pro představu Česká republika má průměrný roční úhrn srážek 600-800mm, nejdeštivější místo Maui má roční úhrn 10300mm. Rozdíl, že? Takže super, zatím první výlet za 4 USD - Twin Falls a Paia.
Mana a Aloha Spirit
Severní pobřeží má vysoké vlny, hlavně kolem městečka Paia. Kousek od hlavní silnice nám lidi na stopu doporučili skvělý Mana foods obchod https://manafoodsmaui.com/. Je to ovoce zelenina převážně bio z místní produkce, něco málo dovoz, bezobalový obchod a k tomu je tam pult s teplou stravou. To jsme si velmi oblíbili do krabičky s sebou. Vaří velmi chutně a zdravě. Mana je spirituální zdravá energie, kterou pocítíte na ostrově a Aloha Spirit je uctívání respektu a přátelskosti mezi lidmi. Má to samozřejmě širší duchovní vysvětlení. Koho to zajímá, rád si něco nastuduje. Každopádně všude po ostrově jsou rozeseta různá jógová a ozdravovací (Healing) centra, jsou tu všechna náboženství jak východní tak západní. Silnou energii jsme na Havaji hodně cítili. Byla pohodová, milá, klidná. Nejvíc v přírodě. Lidé jak kdy. Místní původní obyvatelstvo jsme viděli spíš v těch obyčejných pozicích - uklízečky, průvodčí, prodavačky, policisté. A šlo vidět, že někteří z nich mají hodně hluboko do kapsy i přesto, že pracují. Žití tady asi je celkem drahota. Potom je tu vrstva hippíků a bývalých hippíků. To jsou různí lidé, kteří buď už jsou starší, ale stále jsou free s dlouhými vlasy, někteří z nich zazobaní, jiní naopak žijí doslova v dřevěné boudě na venkově. Pak mladí, kteří se snaží uživit, jak se dá. Někteří jsou spirituální jogíni posedlí zdravým životním stylem, jiní zase smažky. Pak tu žije vrstva Američanů, kteří si tu mohou dovolit mít vilku, farmičku, žít bio a být za vodou. Je to místo, kde se dá žít prakticky z ničeho (stromy v přírodě mají ovoce. Na tom se dá přežít. Zima tu není. To láká různé typy lidí. On se vždycky sen o ráji nějak začíná rozplývat, když člověk pohlédne pod pokličku sociální reality. Zkrátka každý chleba je o dvou kůrkách.
Výlet s Čechy autem na Big Beach
Další výlet nebyl autobusem, ale paní důchodkyně z hostelu se nám po vystěhování chtěla odvděčit za výlet na Twin Falls a do Paia, takže nás vzala spolu s českým starším párem, s kterým se seznámila na letišti při přestupu na výlet po ostrově autem do míst, kam nejezdí autobusy. Jeli jsme na Big Beach v Makena State Park a také úplně na konec silnice, která dál už byla zalitá lávou projít se v lávových polích. Na oběd jsme jeli do Kihei, kde jsou ty nejlepší hotely, ale přes cestu jsou normální bistra, kde se dá najíst za 10, 12 dolarů. Pak jsme přejeli po pobřežní silnici na bod, kde je výhled na velryby Whale Lookout Point. A poté skončili v bývalém hlavním městě Lahaina na hlavní třídě, která svými milými starými budovami trochu připomíná salóny divokého západu. Překvapilo nás, že se dá dobře projít na pláže na pobřeží mezi rodinnými domy a pláže jsou pohodové, bez lidí a krásně čistě. Pláže jsou tu totiž pro všechny. Proto nikde není natřískáno, každý si může najít klid na té svojí. Velmi nás lákali na tradiční havajský večer s jejich tanci a večeří, který stojí 125 USD Old Lahaina Luau. Nakonec nás cena odradila. Lojzek se samozřejmě snažil spřátelit s místními děvčaty v domnění, že ho holky vpustí bez vstupenky, ale pohořel:-). Nevadí. I tak jsme čekali na autobus a slyšeli vše, co se tam dělo. Když nevíte, odkud pojede autobus, nákupní centra jsou jistota. Tam jsou v USA vždycky zastávky. Ba dokonce celá autobusová nádraží. Další výlet nás stál dobrou společnost a pak jen 2 USD za autobus na ubytování.
Výlet s americkou mládeží na sopku Haleakala 3055 mnm za 20 dolarů
Žádná návštěva Maui nemůže být kompletní bez výletu na sopku Haleakala, která samotná je národním parkem a její kráter je ve výšce 3055 mnm. Až nahoru k observatořím vede asfaltka, takže je jasné, že každý si půjčí auto a jede. Nejlépe na východ slunce. Četla jsem, že to je hodně masová záležitost a bývá tam hodně lidí. Přes den to je prý volnější a nejlepší je se projít kráterem, kudy vede značená stezka. Havaj má tedy hodně co nabídnout i pro příznivce vysokohorských túr. Trailů/stezek je tu velké množství. Jsou dobře značené na začátku, pak vede obvykle jen jediná stezka, takže nepotřebují po cestě značky a na rozcestí jsou opět cedule. Výlety na sopku stály majlant, minimálně 150 dolarů, přitom šla odevčad vidět. Dostopovat by se taky dalo, ale jak se dostat do bodu, kde je už jen jediná cesta? Nakonec nám dobře poradili kluci z Jeseníků. Říkali, že kousek od našeho hostelu je Banana Hostel a ten má v ceně každý den tours jenom za spropitné řidičům. Tak nám řekli, že oficiálně, když tam nebydlíme, nás samozřejmě nevezmou. Ale když počkáme v 8 ráno, až mládež naskáče do dodávek a zbude v nich místo, můžeme nabídnout řidičům každý 20 dolarů dýška, třeba nás vezmou. Týpci byli samozřejmě úplně americky cool a beze slova nás za tu dvacku dolarů na výlet s ostatními vzali. Být na ostrově sama, bydlela bych v tom Banana Hostelu a jezdila s nimi na výlety každý den. Měla bych o program postaráno za slušné peníze.
Měli i dobrý systém s ohledem na to, že u nich přespávají většinou mladí, co mají hluboko do kapsy. Nejprve dodávky každé ráno zastaví za městem u velkého supermarketu Safeway a tam je rozchod. Každý si nakoupí jídlo na celý den a velké americké kafe do ruky a vyráží se. To samé je večer. Než se přijede na hostel - zase se jede do supermarketu pro večeře. Výhodou je, že na Havaji mají v supermarketech běžně teplé uvařené jídlo v bento krabičkách podobně jako v Japonsku. Částejně zdravé - zelenina a tak a částečně fastfood - je tam třeba pokrátý kuřecí řízek a plátek lunchmeatu a vždycky kopec rýže. Přechod mezi japonskou a americkou stravou. Večer se teplá jídla zlevňovala na polovinu. To jsme s Lojzkem totálně prozřeli a nakoupili si různá zlevněná jídla nejen na večeři, ale celý následující den. To jsme si panečku debužírovali. Kuřátka už od rána. Ani jsme nepotřebovali ty Lojzkovy palačinky, co tak rád dělal. Ale zpět na sopku.
Každý výlet po ostrově začíná zastávkou v supermarketu na doplnění jídla na celý den:
Nekuřácké ostrovy
Vyjeli jsme do střední nadmořské výšky kousek nad 2000mnm. Objevil se náš normální les jako doma - kapradiny, jehličnany, tráva. Zajímavé, tak vysoko. Dole je buď poušť lávového pole nebo džungle a tady nahoře les našeho typu. Na přestávce na hranici národního parku všichni s úlevou začali kouřit. Přišlo nám to směšné. Nicméně celá Havaj má zákon, že na veřejných místech spravovaných jejich úřady se nesmí kouřit - parky, pláže, veřejná prostranství, nikde. Kuřáci to mají těžké. Nevím, jestli tajně kouří doma, zkrátka kuřáky jsme vždycky viděli pukat tajně někde za keřem jako největší zločince:-). Taky je tady na ostrovech nesmírně drahý alkohol. I obyčejné pivo v obchodě stojí majlant, ne tak kdyby si chtěl člověk koupit nějaký alkoholický barevný koktejl. Tak si s Lojzkem říkáme, jakou máme výhodu, že nekouříme a na cestách nikdy nechlastáme. Jedinou výjimkou jsou Kanáry, tam pijem večer vždycky buď sangriu nebo šampus, poněvadž se dá dobře otevřít. A Ukrajina, ale to je úplně jinak kalba friendly krajina než kdekoliv jinde na světě.
Toto je ten zákon: Hawaii's smoking law is as follows: Effective November 16, 2006 smoking is prohibited in all enclosed or partially enclosed areas open to the public in order to ensure a consistent level of basic protections statewide from exposure to secondhand smoke.
Přijeli jsme ke vstupní bráně, kde se vybíral poplatek za národní park. Od roku 2020 se vybírá 30 USD za auto, 25 USD za motorku a 15 USD za pěšího. My jsme měli platit za pěší, jenže se nahoře hodně rozpršelo (jen nahoře se držel velký černý mrak, jinde po ostrově byla pohoda). A rangeři z národního parku řekli, že nemáme chodit tu túru kolem kráteru, že je to v tomto počasí nebezpečné kvůli prakticky nulové viditelnosti. A že stejně nic kloudného neuvidíme. Tak jsme se otočili a sjeli jsme z vrcholu sopky (no od budky, kde se vybíraly poplatky) na jinou značenou stezku a tu si prošli. Vedla na kopci pod velkým souborem větrných elektráren se super výhledy. Kupodivu jsme s Lojzkem vycvičeni chozením po Beskydech fyzicky stíhali i místní sportovnější typy. Po dojití do cíle nás ještě řidiči vzali na úplně prázdnou přírodní pláž, kde nebyly žádné hotely nic, jen keře a mohli jsme se koupat a odpočívat v písku hotoví z chození až do západu slunce. Výlet je prý celodenní, tak abychom o nic nepřišli. Až za tmy nás ještě vzali do supermarketu pro jídlo a hurá na kutě. No nebyl to špatný výlet za 20 dolarů.
Celý den na úchvatných plážích za 4 dolary
Už jsme se dostali do systému autobusů a rozhodli jsme se projet krásné pláže autobusem a jít pár kilometrů po pobřeží pěšky. Naštěstí to jde snadno. Už víme, že celodenní jízdenka na autobus je za 4 dolary a stačí si prostudovat mapu linek a pláží. Jeli jsme na nejzazší bod na severozápadě ostrova a pěšky prošli celé pobřeží a koupali se na několika plážích. Jelikož pláže nejsou soukromé, dají se souvisle projít. Obejít se musí jen skalnaté útesy, které jsou zastavěné. Někdy jsme šli i po cestě mimo pobřeží podle toho, co nás momentálně zaujalo. Koupali jsme se na Napili Beach. Na jejím okraji byly korálové útesy. Byla to moc příjemná klidná pláž. Další specifikum Havaje je, že na plážích nebývají žádná lehátka a slunečníky za pronájem. Lidé si nosí svoje (většinou křesílka) a všude se plážuje zdarma. Lidé na plážích si čtou, jsou v pohodě a užívají si pomalý čas na Havaji. Kdybych se měla někdy vrátit na Havaj a být tady na rodinné dovolené, určitě bych se vrátila sem - na Napili.
Na Havaji existují jen dva časové údaje: rozbřesk a západ slunce. Před západem slunce jsme skončili na Kaanapali Beach na jejímž konci je černá skála Black Rock a z ní se skáče do vody. U pláže se večer rozžíhají plynové louče a oheň krásně osvětluje pláž. To tvoří naprosto nepopsatelnou atmosféru. Západ slunce je růžovo fialový, neskutečný. I Lojzek je dojatý, že se mu splnil dětský sen. Za námi už začíná další havajské Luau. Tentokrát Maui Nui.
Zázrak Pražského Jezulátka a noční klid
Koupili jsme si v kiosku večeři a procházeli obchůdky se suvenýry. Lojzek nakoupil hromadu nesmyslů. Prodávala tam taková milá havajská stařenka a ptala se nás obligátní americkou otázku odkud jsme. Už z předchozích dnů jsme pochopili, že místní kolikrát netuší, co je to Evropa, natož nějaká Česká republika. Přesto neváhal a řekl: Czech Republic. Paní se rozzářily oči: "počkejte, to já znám, to je ve Španělsku, tam je kouzelné Jezulátko a já mu posílám dary a ono mi plní přání." Sice paní ustřelila s tím Španělskem, ale je pravda, že Pražské Jezulátko odtud pochází, takže zas tak mimo nebyla. Každopádně ona byla z Havajanů nejblíž realitě, kde se nacházíme. To Američané z hostelu na tom byli se znalostmi o ČR kupodivu velmi dobře. Jeden měl kdysi českou přítelkyni, jiný svolal ostatní Američany a ukazovali na nás jako na zázrak: "oni jsou normálně ze země, o které jsem četl, že mají neskutečnou spotřebu alkoholu, jsou první na světě v konzumaci piva na hlavu už 26 let za sebou, a to včetně nemluvňat a penzistů." A všichni se na nás dívali jako na něco raritního, až borci skočili naproti na benzínku pro balíček těch jejich třetinek a jednu mi dali. Jo, tak to americké asi dvouprocentní pivo bylo mým jediným alkoholem na Havaji. Taky bylo zajímavé, jak důsledně se na ostrově dodržuje noční klid. Všichni řádí na plné kule do 22.00. Klidně na zahradách jede živý hip hopový koncert, že se od basů třese celá ulice. Ale je 22:00, vypnou, naprosté ticho a jde se spát. V noci strašně budí divocí kohouti. Jsou to strašné potvory. Jsou vysoko na stromě přímo u okna a ve 4 ráno už skřekají.
Noční život, luau a večerka přesně ve 22:00, v noci bezpečno
Na Havaji byl pro nás strašně drahý alkohol. Dostala jsem do Američanů na pohovce v obýváku hostelu jedno malé pivo lahváče, a to byl veškerý alkohol za celou Havaj. Tropické drinky tu jsou děsně drahé, to jsme si nechali zajít chuť a byli celou Havaj střízliví. I pivo v obchodě stojí majlant, třeba 4 třetinky 13 dolarů. Prostě na pařbu známe mnohem lepší státy (Ukrajina apod.). Lidi, co tu přijedou, se většinou nechají zlákat na místní večer LUAU - je to taková maškaráda pro turisty, kde Havajci předvádí tradiční tance a celý večer je tam hudba a all you can eat večeře. Tato sranda, na kterou jde snad každý turista, stojí 150 USD. Takže jsme si to poslechli za plotem a snědli si k tomu za 2 dolary teplé kuře z výprodeje z obchodu. Tady je fajn, jak pláže nepatří hotelům, že i večer můžete posedět v přední plážové zahradě jakéhokoliv hotelu pod krásnými loučemi s ohněm, které rozsvěcují Havajané a užít si pohled na nádherný západ slunce. A dojímat se u toho.
Na Havaji nejsou jenom tyto večery s havajskou muzikou, ale taky pořádné party a mejdany. My jsme třeba byli svědky skvělého rapového koncertu. Měli tak nadupaný soundsystém, že se otřásala celá ulice od basů. To nemělo chybu. Takže jsme zapařili, ale jedno mají veškeré oficiální mejdany na Havaji společné. Ať je to jakkoliv rozjeté a nahlas, přesně úderem 22.00 se to vypne a je noční klid. My jsme obyčejně do 22.00 bývali někde v městečkác na opačném konci ostrova - často v Lahaině a krásně jsme se v noci dostali autobusem k nám do Wailuku k hotelu. Naprosto bez problému, noční doprava je bezpečná a v pohodě stejně jako přes den. Nedaleko Old Lahaina Luau je mall, tam se dá najíst v bistrech a je tam zastávka autobusu. Další takový velký mall je v Kahului. Tam je centrální autobusové nádraží pro celý ostrov. Takže vždycky kde je větší zastávka busu, tam je i levné jídlo a nákupák, což je super. Večer se ještě pak vysedávalo s děckama, většinou americkýma, v hostelu ve společném obýváku. Věděli hodně o České republice, což nás překvapilo, super jsme pokecali. Je hodně zajímá životní úroveň, politika, zdravotnictví, trh práce, byznys a tak. Můžete si domluvit společný výlet, prostě s Američany nikdy není problém otevřeně komunikovat.
Road to Hana a Waiʻānapanapa State Park aneb konec korunuje dílo
Večer nám to letělo z Havaje až ve 22:00. Co celý den? Sbalili jsme se, naše příruční zavazadla nechali na hostelu. Německá recepční už byla vymóděná za krvavou pannu, protože byl Halloween. Tady na Maui se to hodně prožívá. Američani se umí bavit a vyrážejí do bývalého a nám už dobře známého města Lahaina na průvod v maskách.
My jsme nestačili projet celou klikatou pobřežní útesovou cestu Road to Hana, která patří k nejscéničtějším projížďkám na světě. S Banana hostelem už to nestihnem, musíme stopem. Jeli jsme opět busem na konečnou do Haiku. Místní (jak jinak - u silnice turista na dovolené nezastaví, to není jako na Mallorce, kde zastaví každé druhé auto) DJ nás vzal rozhrkanou károu na první parkoviště - to bylo naše známé u Twin Falls. A začalo namlouvání aut. Celkem rychle se nám podařilo domluvit se se sympatickým párem z Texasu, kteří tu byli na líbánkách. Borec vysvětlil, že tady Američani by nás moc nevzali, ale on pochází z Peru a tam by nás vzal do auta každý. Viděli, že máme mapu a já se nabídla, že teda budu navrhovat, kde budeme celý den zastavovat, abychom se pokochali vodopády a přírodními zajímavostmi. Byli za to rádi, protože vyrazili úplně na blind.
Road to Hana je opravdu nádherná. Vede většinou výš zařezaná do útesu nad pobřeží a snad každých pár set metrů je nějaký vodopád nebo výhled nebo krásná tropická zahrada. Strávili jsme spolu pomalým projížděním 6 hodin. Nejdéle nám zabral Waiʻānapanapa State Park, kde byly i jeskyně, neskutečné útvary z lávy, která náhle zatuhla v oceánu a slavná Black Sand Beach - černá pláž. Dojeli jsme až na konec. Naši dobrodinci nám řekli, že plánují objet celou část ostrova dokola, což bychom nestihli na letiště. Rozloučili jsme se americkým objetím a někde na konci městečka Hana jsme se postavili na stopa k cestě zpátky. Už mě jímala nervozita, protože jsem se bála, abychom stihli letadlo. Lojzek mě uklidňoval, že určitě stihnem a ještě si můžu vybrat, co mi má stopnout. "Chceš kabriolet? Stopnu ti kabriolet!" Po více než půlhodině marného stopování nám zastavili hotoví andělé: místní mladý pár, který jel do hlavního města Kahului na nákup do hobby marketu. Jeli pick upem s otevřenou korbou. Skočili jsme na ni a užívali si parádní přímou cestu bez zastávek. Zabralo to 1,5 hodiny a několikrát jsme na korbě zmokli. Lojzkovi se větrem úplně zničil jeho legendární deštník přezdívaný netopýrák, který už ani nešel pořádně rozložit. Vyhodil ho do koše. Vyhodili nás u nákupáku, skočili jsme na autobus, pro věci v hostelu a s paní taxíkářkou jeli na letiště. Tak pozdě už dodávka zdarma od hostelu nejezdila.
Sedona, zázraky se dějí
Na letišti si Lojzek přeskládal svůj příruční kufr, aby se mu tam toho vlezlo co nejvíc a šli jsme nejprve na něco jako biologickou kontrolu, jestli z Havaje nevyvážíme nějaké rostliny nebo produkt zemědělství. Dostali jsme nálepku, že ne a pokračovali dál. Věděla jsem, že cestou zpět mám celý den volno na přestup v Arizoně ve Phoenixu. Chtěla jsem se zbavit svého příručního kufírku a dát ho do podbalubí letadla. Chtěla jsem letět jen s kabelkou. Borec na letišti ani nevěděl, co to je Praha a řekl, že poslat kufřík rovnou na dva přestupy určitě nepůjde. A) v Phoenixu stojíme víc než 10 hodin a dle jejich regulí by se taková zavazadla měla vyzvednout a znovu před dalším odletem podat a dál, že si to teda zjistil a v Londýně máme krátký přestup, kde mám počítat s tím, že kufřík mi nestačí přeložit, že na Heathrow sotva přejedeme vlakem z terminálu z Ameriky na terminál, který lítá do Schengenu. Mě to všechno bylo taaak jedno. Stejně jsem v kufírku měla jenom vlhké plavky a pár špinavých hader. I kdyby se nakrásně ztratil, trvala jsem na tom, jestli by přece jenom zkusil ten malý palubní kufírek poslat přes superdlouhý Phoenix a superkrátký Londýn až do Prahy. Tak vyjel dlouhou pásku, přilepil a děj se vůle boží. Mám jen kabelku a letíme. Ani nevím, jak jsme přiletěli do Phoenixu. Spala jsem. Přiletěli jsme tam v jejich ráno a hned jsem měla smluvený a zaplacený sdílený taxík (shuttle) před naším terminálem do města Sedona. Ve Phoenixu mě nic extra nenadchlo, i zvolila jsem risk je zisk. Zkusíme se podívat do krásné Sedony. Máme na to asi 11 hodin času. Město je z letiště téměř 200 km po dálnici. Takže dvě hodinky cesty při běžném provozu. Paní řidička sbírala ostatní na jiných terminálech a jelo se. Cestou nám moudře zastavila na benzínce, kde bylo i několik obchodů s jídlem. Nazásobili jsme se na celý den a pokračovali. Vysadila nás pod kapličkou postavenou na skále. Toto místo mělo také silnou duchovní atmosféru. Jde vidět, že takové stavby vznikají na místech se silnou energií. A ty rudé hory kolem! Vysoké kaktusy. Arizona. Tohle nebylo ani ve Vinetouovi!
Prohlédli jsme si kapličku a zjistili, že centrum města je pěkných pár kilometrů daleko. Typické roztahané americké město. Oprášili jsme havajskou taktiku a ptali se lidí na parkovišti, jestli by nás vzali do centra. Nabídli se veselí američtí důchodci. Říkali, že dřív se američtí důchodci stěhovali na zimu na Floridu a že teď už to nefrčí, že je tam horko, méně bezpečno a vůbec už to není, co bývalo. Dnes je prý lepší poměr cena bydlení, bezpečnost, příjemné počasí pro důchodce právě v okolí Phoenixu. Samozřejmě pookřáli, když jsme řekli, že letíme z Havaje a děláme si sem jenom výlet mezi letadly. Prohlédli jsme si i centrum města. Žije tu spoustu umělců a podle toho město působí příjemným dojmem. Ve městě a okolí se nacházejí vortexy-vývěry silné energie. Ti, kteří jsou na to citliví si na takové body sedají, meditují a vstřebávají z nich energii. Ušli jsme několik kilometrů za malé letiště na další hlavní třídu s obchody k budově autopůjčovny. Byli jsme odpoledne dohodnutí s řidičkou, že nás vyzvedne, abychom v pohodě stihli letadlo i kdyby byla zácpa. Krásně to klaplo, zázraky se dějí. Udělali na mě dojem i v autopůjčovně. I když jsme vůbec nebyli jejich zákazníci, nabídli nám, ať nečekáme na shuttle venku na rantlu na horku, ať jdeme dovnitř do klimatizovaného a mohli jsme jít aspoň na toalety trochu se zcivilnit.
Zpět jsme se opět kochali neskutečnou arizonskou pouštní krajinou zbarvenou do všech odstínů červenožluté s trčícími kaktusy. A říkali si, jak je neskutečné, kolik jsme toho za tento výlet viděli. 12 hodinový noční let z Phoenixu do Londýna mi uběhl jak nic, protože jsem se zakecala se super dědou. Vykládal mi, že letí do Evropy prohlédnout si pár míst, kde ještě nebyl a dočká tam až do vánočních trhů. Byl v Praze, Bratislavě, Budapešti, plavil se po Dunaji, má jedno dítě v Austrálii, druhé v Singapuru a má o zábavu s létáním postaráno. To je úplně jiná sorta důchodců než u nás.
V Londýně jsme přestoupili mezi terminály vlaky v pohodě a tak akorát stihli letadlo do Prahy. Nastala hodina pravdy: přiletěl s námi i můj příruční kufírek? Karusel se zavazadly se točil, kufry přijížděly a nic. Stále nic, když tu najednou...byl tam! Celý zaprášený, ale skutečně přežil x hodin v Phoenixu a v Londýně jej hoši stihli přeložit včas. Jak říkám, zázraky se dějí. Myslím, že když se člověk vyladí na havajskou vlnu pohody, nemůže se nic pokazit. Všechno jelo jako po másle.
Suma sumárum
Havaj přes Dallas a Phoenix byla na 9 dnů, platili jsme 5 noclehů, zbytek jsme přečkali po letištích a po nočních přeletech s 500 USD/13000 Kč v kapse (utratila jsem nakonec 496 USD, ty 4 zbylé dolary mám doteď:-). Z domova jsem platila předem USA vízum ESTA za 14 USD, hostel chtěl zaplatit předem 1 noc 69 USD (dnes stojí 74 USD) a 90 USD jsem platila za zpáteční shuttle z Phoenixu do Sedony a zpět (dnes stojí jedna cesta 55 USD), suma sumárum jsme vynaložili za všechno (letenky, víza, transfery, ubytování, výlety, doprava, jídlo) něco kolem 33 000 Kč. Kdo to vezme dobrodružnějším způsobem a nechce na Havaji pětihvězdičkový hotel na pláži, pronajatý jeep a chodit každý večer na all you can eat Luau, může se sem podívat i s českým důchodem nebo Lojzkovým kontokorentem.
Linky, které jsem použila na zařizování:
Akční letenky www.cestujlevne.com
USA vízum ESTA za 14 USD https://esta.cbp.dhs.gov/
naše ubytování dvoulůžkový pokoj od 74 USD, nocleh pro 1 osobu od 35 USD http://www.northshorehostel.com/index.php
hostel, který dělá každý den výlety po ostrově https://www.mauihostel.com/
Autobusové linky na ostrově a jejich mapa https://www.mauicounty.gov/DocumentCenter/View/4353/Bus-Fixed-Route-Schedule?
Shuttle z letiště Phoenix do Sedony https://groometransportation.com/arizona