Jih Kazachstánu byla závěrečná etapa naší cesty. Pokud Vás zajímá celkově organizace výletu do Kazachstánu, co zařídit a jak to tam za naší cesty fungovalo, dočtete se o tom zde https://www.hanamachalova.cz/clanek-kazachstan-rozhodne-prekvapi/. O naší první etapě cesty na severu země se dočtete zde https://www.hanamachalova.cz/clanek-kazachstan-sever-nur-sultan-a-burabay/. 

Na jih Kazachstánu jsme se dostali z národního parku Burabay, ze stanice Kurort Borovoe přímým nočním rychlovlakem Talgo přes hlavní město Nursultan, dříve Astana. Vlak nás nadchl. Kupovala jsem jízdenky 40 dnů předem na https://tickets.kz/en/gd. Je to hotový hotel na kolejích. Vzdálenost 1500 km urazil i se zastávkami za 16 hodin. Měli jsme dost času na večeři ve vlaku, podívání se po stepi a rozptýleném osídlení Kazachstánu a také se pořádně vyspat. Do soupravy si nemusíte brát zásoby jídla. Funguje tu velmi dobrý bar s kavárnou a restaurace, kde opravdu dobře vaří. V každém vagóně je velký barel s pitnou studenou a horkou vodou, abyste si mohli dělat vlastní kávu a čaj. Je tu mnoho průvodčích, kteří nám pak připravili ze sedaček postele a ráno nás všas vzbudili na snídani a připravili zase postele na sedačky na výstup v Almaty.

Almaty

Byla hlavním městem země až do roku 1997, kdy si hlavní město téměř na zelené louce vystavěl tehdejší prezident Nazarbajev. Jednak pocházel ze severní oblasti, kde se cítil víc doma, druhak ospravedlnil, že Almaty už nemůže být hlavním městem, protože leží na samém jihu země u hranic s Kyrgystánem v seismickém pásmu ohrožená zemětřesením a kvůli byznysu bude lépe býti na severu blíže ruským hranicím. Země přitom zdaleka neobchoduje jen s Ruskem. Mezi její hlavní ivestory patří také USA a strategický partner je další soused - Čína.

Starší generace si možná vybaví dřívější název města Alma Ata. Doslova její jméno znamená jablko a skutečně se zde také jablečné sady nacházejí. To, co nejvíce upoutá na první pohled je neskutečné množství zeleně. Je to snad nejzelenější město, které jsem viděla, a to jsem byla i v Singapuru. Má 2 miliony obyvatel. A nejkrásnější je, že se doslova opírá o horské velikány pohoří Ťan Šan.

Ťan Šan

Hory jsou i v parném létě, kdy je v Almaty 40°C, zasněžené, protože dosahují téměř 4000mnm. Nejvyšší hora pohoří je pak několik set km jihovýchodně přímo na trojmezní hranici s Čínou a Kyrgystánem a je nejseverněji položenou sedmitisícovkou světa. Jmenuje se Chan Tengri a měří 7010 mnm.

Ťan Šan doslova znamená nebeské hory. Zasahují jen částečně jih Kazachstánu a více se rozkládají na území sousedního Kyrgystánu a Číny. Z Kyrgystánu do země proudí velké množství lidí za prací, protože Kazachstán je nejvíce rozvinutou zemí střední Asie a tak je tu perspektiva kariéry větší než kdekoliv jinde v okolí.

V Almaty jsme si prohlédli pár ulic a parky a hlavně poseděli v opravdu pěkných restauracích na zahrádkách na večeři. Město má skvělou atmosféru a tady bych si dokázala i představit žít. Mají tu všechno – pohodu i přírodu, spoustu sportovišť a hlavně mi tu přišli lidi v pohodě. Tady vůbec není cítit mezi lidmi řevnivost jako v západních zemích. Přitom si dokážu představit zdejší venkovany, jak nadávají na lidi z Almaty, že oproti nim mají nosy nahoru, ale to není nic oproti tomu, co vidíme v Evropě nebo Americe.

Výlety z Almaty

Medeu – Shymbulak

Jsou sportovní střediska rovnou nad městem, kam jsme dojeli s řidiči, které nám zařídila děvčata z našeho hostelu. Řidiči nás vyhodili u velkého rychlobruslařského stadionu Medeu, kde obyvatelé Almaty bruslí až do května. Ten jsme si zdarma prohlédli a pomysleli si, co by za něj Martina Sáblíková dala. Potom jsme sešli kousek níže na stanici lanovky, která nás za docela malý peníz (v přepočtu něco jako 200 Kč) zavezla do lyžařského střediska Shymbulak. https://shymbulak.com/en/.

3-denní výlet s offroad řidičem se stanováním

Chtěli jsme vyrazit do hor, tam ale nejezdí žádná veřejná doprava. Jde se přihlásit buď na skupinový výlet s agenturou, nebo se vydat půjčeným offroadem nebo si najmout místního řidiče a průvodce, což jsme udělali my. Řidič rutinně vozí turisty na mnoho míst v okolí pár set kilometrů do města a dá se s ním domluvit, co máte zájem vidět. Řidič ví, kolik vzít s sebou do hor zásob jídla, vody, bere i užitkovou vodu na mytí nádobí a má veškeré kempinkové vybavení i pro nás. Po nás se chtělo, abychom byly sbalené co nejvíc nalehko, aby se naše veškerá batožina vlezla na střechu. Náš offroad měl 8 míst, nás bylo 7 (5 žen a 2 děti) a řidič. Malému dítěti jsme brali náš podsedák (to samozřejmě vezmě aerolinka zadarmo jako baby equipment).

Charyn Canyon

Vyjeli jsme z města, stavili se pro zásoby do místního hypermarketu, kde jsme viděli, že řidič bere i masové konzervy s końským masem – holt tady se tomu nevyhnete a cestou se stavili pro zásoby fantastického chleba z pekárny u silnice.

Na dalším místě u silnice na nás už čekal pán s fantastickými šašliky z jehněčího a kachního masa. Jsme v muslimské zemi, vepřové tu nečekejte. Dál nám dali kinkali, naloženou zeleninu a chleba. Vedle byly i trhy s ovocem a zeleninou, tak jsme se za pár korun zásobili. Pak jsme se sem vrátili cestou zpátky, protože to jídlo bylo prostě úžasné.

Cíl našeho výletu byl 90 km dlouhý kaňon na řece Šaryn. Řidič nás svezl dolů a pár km nejhezčí pasáží jsme šli pěšky po jeho dně. Krásné červené pískovcové stěny tvořily krásné útvary až začaly pomalu černat. Začaly se také objevovat první rostliny. To znamená, že blízko bude voda. Za chvíli byla osvěžující studená řeka.

Na noc jsme odjeli na dno dalšího kaňonu k řece Timerlik, kde bylo tábořiště. Hranice Číny jsou asi 120 kilometrů odsud. Byli jsme tam sami. Řidič nás poslal se vykoupat do řeky, uvařil na kotlíku večeři, čaj a kafe, postavili jsme si stany. Řidič měl pak volno, ležel si na dece, četl knížku a jelikož byl muslim, tak se také chodíval modlit na kobereček do lesa. Spal v autě.

Kolsay Lakes

Druhý den ráno jsme sbalili tábořiště a řidič nás poslal na túru nahoru kaňonem. Cestou jsme našli celé křoví divokého konopí. Docela jsme se divili. Roste to tu úplně všude, ale nikdo to nepěstuje, nekvete. Ale listy poznáme. Tak jsme z toho měli měli srandu, ale řidiči to nepřišlo divné a říkal, že to je tady normální rostlina.

Jeli jsme několik hodin do horské vesničky Saty k místním zemědělcům, kteří pro nás měli připravený oběd. Tentokrát bylo hlavním jídlem místní mastné lojové rizoto plov. Dostali jsme k němu jako vždy spoustu chleba, nakládané zeleniny a kompot, který připomínal spíš marmeládu.

Po obědě jsme jeli už výlučně do hor pastvinami, před brody řek a místy velmi úzkými prašnými cestičkami, kde jsme pištěly, když se míjely dvě auta. Bylo to maso. Já bych tu neřídila ani za nic. Cestou jsme také viděli hodně uvízlých aut. Nejenže tady vůbec není terén pro normální auta, ale uvízly tu i teréňáky, protože s tímto terénem prostě lidi, co si ta auta vypůjčí neumí řídit. Cestou jde vidět sem tam zemědělskou usedlost, ovce a koně.

Dojeli jsme ke kaskádě Kolsajských jezer, které se opírají o horské štíty, které za 10 km tvoří hranici s Kyrgystánem. Tady je výška skoro 2000 mnm a přitom tu teprve začínají lesy. Je to kvůli tomu, že v nižších polohách je prakticky poušť, protože je tam horko.
Pochodili jsme stezky kolem hlavního Kolsajského jezera. Cestou jsme se stavili u dalších zemědělců tentokrát pro koňský kefír kumys. Tak ten je fakt hnus. Chutná to jako ocet. Jestli jsou vám vnitřnosti milé, tak to zkuste, ale nepijte.

Kaindy Lake

Na večer jsme přejeli k nádhernému jezeru Kaindy ve výšce 2000mnm, respektive na planinu nad jezerem. K němu se musí sejít velmi strmý kopec dolů. To vzniklo utržením svahu při zemětřesení v roce 1911. Díra se zalila tyrkysovou vodou, ale les zůstal a stal se z něj unikátní sunken forest – živý potopený prales. Stromy jsou nad vodou bílé bez zeleně, pod vodou jsou plné jehličí a zelených řas. Pohled pod vodu je fascinující. Proto je častým cílem potápěčů, i když voda je ledová. Nesmí se tu rybařit.

Tentokrát jsme spali přímo v horách. Ten pocit být tak daleko od civilizace, vidět měsíc a do noci svítící jurty (elektřina tu není, svítí se vytaženými autobateriemi) a ráno se probudit do svěžího horského vzduchu. Bylo to prostě skvělé. Zpět už jsme to vzali v pohodě do Almaty se zastávkou na ten báječný šašlik. Prohlédli jsme si zbytek města – jeho central park a řidič nás pak odvezl na nádraží na noční rychlovlak, který nás odvezl zpět na sever.

Ve vlaku na baru jsme potkali mladý český pár. Bavili jsme se, jak je Kazachstán skvělý. Oni povídali, jak se podívali do Almaty a do hlavního města Kyrgystánu Biškeku, protože jinam se veřejnou dopravou nemohli dostat. My jsme ukázali na fotkách jezera a kaňon a šlo vidět, že jim bylo líto, že to neviděli. Docela se podivovali, jak jsme se k tomu vůbec dostali a já vysvětlila, že jsem si to vygooglila už doma a několik měsíců předem jsem si zamluvila řidiče na https://ezdok.kz/ a platila přes https://indy-guide.com/kazakhstan zálohu v dolarech. Kazachstán je právě kvůli tomuto a vlaku Talgo jednou ze zemí, kterou stojí za to přece jen naplánovat předem. Je zdaleka jednou z vůbec nejlepších zemí, které jsem kdy v životě navštívila. O výletech na severu země píšu v článku https://www.hanamachalova.cz/clanek-kazachstan-sever-nursultan-a-burabay/.

Jak moc předem jsem zařizovala Kazachstán: vlak 40 dnů předem, řidič 3 měsíce předem.